Vrnění a jiné formy vokalizace u koček mají genetický základ – souvisí s variantami genu pro androgenový receptor, zjistili vědci z Kjótské univerzity. To vrhá nové světlo na sociální chování domácích koček.
Mňoukání je jedním z nejznámějších a nejcharakterističtějších zvuků v interakci mezi člověkem a zvířaty. Je spojováno s blízkostí, uvolněním a odbouráváním stresu a mnoho lidí ho vnímá jako známku kočičí spokojenosti. Přesto nebyla jeho funkce dosud jasně vysvětlena. Předchozí výzkumy předpokládaly, že vrnění může hrát důležitou roli v komunikaci a přežití koček.
Stejně tak zůstává nejasné, proč si domácí kočky, jako jedny z mála zástupců kočkovité šelmy, vyvinuly tak intenzivní hlasovou komunikaci s lidmi. Je důležité poznamenat, že většina zvuků, které vydávají, je určena výhradně lidem. U jejich divokých příbuzných je tomu naopak: sluchová komunikace se vyskytuje zřídka a používá se hlavně pro komunikaci s jinými jedinci stejného druhu.
Právě tato jedinečná forma hlasové komunikace mezi kočkou a člověkem přiměla vědce z Centra pro výzkum divoké přírody na Kjótské univerzitě, aby se na ni podívali blíže. Tým se rozhodl prozkoumat genetický základ behaviorálních rysů koček se zvláštním zaměřením na vrnění. Zkoumali, zda jeho vznik může souviset s variantami genu pro androgenový receptor.
Do studie se zapojilo 280 koček – všechny smíšeného plemene, sterilizované nebo kastrované, žijící v domácnostech s pečovateli. Byly jim odebrány vzorky DNA pro analýzu genu androgenového receptoru a porovnání jeho variant s těmi, které byly nalezeny u jiných členů kočičí rodiny.
„Když jsme vyhlásili nábor účastníků, byli jsme nadšeni, že se během jediného dne ozvalo 265 majitelů koček z celého Japonska, kteří nám poslali upřímné vzkazy. Připomnělo nám to, jak velký je zájem veřejnosti o výzkum koček,“ řekl Yume Okamoto, postgraduální student a první autor článku.
Studie potvrdila, že vrnění i jiné formy hlasové komunikace u koček mohou mít genetický základ. Zvířata s určitou variantou genu pro androgenový receptor (jeho kratší verzí) byla svými majiteli hodnocena jako více vrnící.
Kocouři s touto variantou genu také vykazovali větší tendenci „mluvit“ s lidmi, což naznačuje, že gen může ovlivňovat celkovou sluchovou komunikaci koček. Kočky se stejnou verzí genu byly náchylnější k agresivnímu chování vůči cizím lidem.
Vědci předpokládají, že u čistokrevných koček, které lidé vychovávají od raného věku, mohla postupně klesat důležitost hlasové komunikace. Taková zvířata obvykle žijí ve stabilním prostředí, ve kterém nemusí intenzivně signalizovat své potřeby – lidé na ně stejně reagují. Zároveň mohl selekční výběr upřednostňovat jedince, kteří byli méně „hovorní“, což vedlo k častějšímu výskytu takzvané dlouhé verze genu androgenového receptoru u čistokrevných koček.
Naopak toulavé kočky a kříženci, kteří sami často čelili toulavému životu nebo se s ním setkali u svých blízkých předků, s větší pravděpodobností používají vokalizaci jako formu komunikace s lidmi.
Tuto tezi potvrzují i výsledky analýzy DNA jiných zástupců kočičí čeledi – u všech zkoumaných druhů byla přítomna pouze kratší verze genu androgenového receptoru. To naznačuje, že delší verze genu se objevily až v průběhu domestikace kočky a mohly být výsledkem genetických změn souvisejících s selektivním chovem.
Podle autorů studie by tento objev mohl v budoucnu umožnit předpovídat určité behaviorální tendence koček na základě genetických údajů. Díky těmto informacím bude možné lépe porozumět chování jednotlivých koček a upravit podmínky jejich chovu – například prostřednictvím vhodného prostředí, způsobu socializace nebo úrovně interakce s lidmi.
„Díky našemu výzkumu chceme prohloubit naše porozumění kočkám a přispět k budování šťastnějších vztahů mezi kočkami a lidmi,“ uzavřel Yume Okamoto.
